Paleta názorů a ptákovin

Mně budete něco povídat! Já si přece pamatuju dobře, jak to tehdy bylo! A jestli si to někdo pamatujete jinak, tak to se pletete! Také už jste tohle někdy prohlásili? A také jste se pak škrabali ve vlasech - "...nebo že bych se spletl já?"

O příčinách omylů psal už kdysi dávno Stefan Garczynski v knížce Chyby a omyly, kterážto na mě už delší dobu pomrkává z knihovny, jakože už je čas se k ní po těch desítkách let vrátit. No, časem, až bude víc klidu - slibuji.

Co já se napáchal omylů během studia, ba i u zkoušek! Teď vím, že za tím bylo ledabylé zaslechnutí něčeho na přednášce a pozdější podvědomé spojení s něčím podobně znějícím. Lepidodendron plus Pteridophyta (to měla být správná odpověď - latinský název kapraďorostů) mi splynuly ve slovo Lepidoptera a dokonce jsem se hned po jeho vyslovení v duchu sám podivil, že se ty kapraďorosty jmenují stejně jako motýli. Pane docente Kříso, díky, že jste mě tehdy hned nevyrazil. Taky už vím, že existuje stydká spona i vývojová vada spina bifida, ale výraz spona bifida jsem zkoušejícímu z antropologie vnucovat neměl.

No prosím - a dodnes to umím správně!

Ale běda, když se podobná chybně naučená maličkost nesetká se včasnou korekcí. Uhnízdí se někde v paměti a třeba i po mnoha letech je vytažena k použití a doplněna větou "To vím jistě, takhle jsme se to tehdy učili.", případně "Tak vidíte, po tolika letech, a ještě si to pamatuju. Je to tak, jak jsem právě řekl, za to ručím."

Tady lze nejspíše hledat i příčiny slavného pátrání po Peroutkově "hitlerovsko-gentlemanském" článku někde vpravo dole.

Dostávám se do věku, kdy už stáří neťuká na dveře, ale rovnou se rozkoukává v předsíni a že prý už u mě zůstane. Dostavil se sentiment po mládí a dětství, ba dokonce už i sentiment po devadesátých letech - a to za mých mladých let nebývalo! A jsa movitým středostavovským jedincem, tak jako jsme my všichni učitelé (smích), dopřávám si pátrání po dávno nehraných melodiích, filmech a dávno nečtených knihách, které mne mými mladými léty provázely a byly mými oblíbenými.

Právě na oněch znovunalezených kulturních a "kulturních" artefaktech často narážím na protiklady mezi mými vzpomínkami (jež jsem doposud považoval za věrné a pravdivé) a nekompromisním autentickým záznamem. "Cože? Ta melodie a instrumentace zní takhle? To není možné, já přece..." "Cože? Písničku Malé šípy že nazpíval Laufer? Přísahal bych, že to byl Neckář!" (tohle se vysvětlilo, písničku nazpívali oba) Jindy zase: "Hmmm, teď vidím, že nic moc. Takovéhle blemcy že se mi líbily?"

Myšlenky těkají a já pátrám. Vzpomínka: "V Machovi a Šebestové se pračlověk původně jmenoval Buml a pak z něj udělali Humla. Je to jasné, Buml příliš připomínal VUML a muselo se to celé přemluvit!" Jenomže v současnosti už při prvním shlédnutí na mne pan Nárožný vybalí jméno Buml. Nic se nepředabovávalo, jen se jméno změnilo v pozdějších dílech.

Že se v dětské detektivce Žlutý Robert změnil méně chápavý kriminalista Mamula na Matulu, aby se to nedotklo stejnojmenného ostravského komunistického bosse, v tom mne paměť nezklamala. V časopiseckém vydání Žlutého Roberta skutečně Mamula byl, v knížce pak už ne.

Ale tohle mi řekněte: Film "Jen ho nechte, ať se bojí" jsem poprvé viděl v Postoloprtech na chmelové brigádě. A celé kino tehdy lehlo smíchy při scéně na schodech. Miloslav Šimek schází se schodů a postupně zdraví různé nájemníky: "Nazdar, pionýre", "Rukulíbám, milostivá", až dojde k domovnici, opravdové "herdekbabě", a pozdraví ji "Čest práci". Tak. Film jsem od té doby už párkrát viděl, i když za ztrátu času nestál, ale jen kvůli zmíněné scéně jsem se alespoň na začátek vždy díval. A nic. V současnosti na internetu také nikde nic. Šimek přichází k domovnici, němě se na ni podívá a beze slova jde dál. I to má svůj humor, ale ten soudružský pozdrav nikde! Tak jak to bylo, je to jen má klamná vzpomínka? Nebo není?

No nic, pustím si Švestku od Cimrmanů, ať vidím svou budoucnost.