Neofilie, opak neofobie
O neofobii jsme tu již psali. Teď je čas věnovat se jejímu opaku - neofilii - a jejímu biologickému významu. Etologové definují neofilii jako sklon vyhledávat, prozkoumávat a upřednostňovat nové podněty. Je zjevné, že se to v přírodě týká především mladých jedinců - ostatně pro ně je nové téměř vše.
Evolučně je neofilie nedospělých jedinců něco velmi pozitivního. Vede k exploračnímu (=zkoumavému) chování a následně k učení metodou pokus-omyl. Oboje přispívá k rozvoji mozku a poznatky takto získané jsou velmi trvanlivé. Navíc každý jedinec se může naučit dojít ke stejnému výsledku trochu jinou cestou, nebo jej učení dovede k trochu jinému výsledku. Plasticita chování pak zvýší šance na přežití celého druhu, nebo na evoluční skok k novému druhu.
Neofilie je u mláďat posilována příjemnými pocity, protože průzkum nových věcí bývá zahrnut do hry a ta je odměnou sama o sobě. Závěrečné poznání "Už vím proč! Už vím jak!" má stejně pozitivní emoční hodnotu jako u dětí třeba výhra v Člověče nezlob se. Neofilie může být i nebezpečná, ale pokud mládě přežije, za to poučení mu to stálo.
My, dlouhověcí sociálně žijící živočichové s rozvinutým mozkem, se ovšem nemůžeme všechno učit pouze stylem pokus-omyl (viz pyrotechnici, lékaři, Harry Potter...). Matička příroda naše mozky vybavila dobrou schopností napodobování a přejímání tradic. Aby učení tolik nebolelo, je úspěšné napodobení určitého typu chování odměněno dobrým pocitem z úspěchu. Hormony serotonin a endorfin se rozlijí krví a mládě je šťastné. Zato ta fáze napodobování, kdy přichází jeden neúspěch za druhým! Není divu, že se mláďatům do učení nápodobou nechce a zkoušejí (marně) všechno inovovat. Prvňáček se prostě musí naučit psát písmenko "a" standardním způsobem. Vlastní tvorba jiného grafického znázornění hlásky "a" by byla nesrozumitelná a tudíž nefunkční. Radost z úspěchu by se nedostavila. Achjo! Na tomto místě zmiňme jen krátce, že Komenského škola hrou je mýtus vzniklý nedorozuměním - ale o tom zase někdy jindy.
Máme tedy dva protiklady: neofilii a neofobii, kreativitu a zachovávání tradic. Už by konečně mělo svitnout úředníkům na ministerstvu školství i tzv. moderním rodičům, že oboje je stejně užitečné a nenahraditelné, jenom v jiných oblastech. Oboje se vzájemně doplňuje, ale není možná libovolná a rovnocenná záměna jednoho za druhé. Dítě může, tak jako mláďata jiných sociálně žijících tvorů, na něco přijít postupně, hravou kreativitou, ale věci, které je nutné vykonávat přesně a standardním způsobem, se holt musí nabiflovat. Učení nápodobou a tradicí totiž u nás někdy supluje vrozené typy chování. Ty vždy musí proběhnout bez přemýšlení, rychle a správně. Nejmarkantnější - byť ne lidský - příklad je páření u slonů a lidoopů. Samec, který "to" nikdy neviděl u dospělých samců, má problémy a někdy také po celý život trapně selhává. My lidé s pářením (puritáni, promiňte ten výraz) problémy nemíváme, ale nevědomá nápodoba mužských a ženských vzorců chování je pro zdravý rozvoj osobnosti nenahraditelná - zlobte se jak chcete, milí LGBT. Abych předešel nedorozumění: homosexualita se opravdu nedá naučit, mluvíme o jemnějších nuancích mužského a ženského chování, o kterých ani nevíme, že je svým dětem předáváme.
Takže učení hrou odměňované "hormonem štěstí" už během hry, to je u všech živočichů pádný argument pro neofilii. U lidí se ovšem neofilie v dospívání oddělí od učení a zůstane tu jenom ta hra. Hra jakožto komfortní chování spojené s libými pocity a provozované jen kvůli nim.
Hrajeme si s mobilem, abychom nemuseli v autobuse jen tak sedět a čumět na ty ksichty (ostatní si při letmém pohledu na vás říkají před zapnutím mobilu totéž).
Hrajeme si na nakupování: "Tenhle nový typ si musím pořídit, a tohle taky ještě nemám, a tohle je novinka... Více nových věcí!"
Hrajeme si na adrenalin: "Tyjo, já se na tom kole (na těch lyžích, kolečkových bruslích...) málem vymlátil, ale dal jsem to! Příště se spustím z většího krpálu."
Hrajeme si na vztah: "Sorry, to se prostě stává, že člověk po čase potká někoho dalšího, mě to fakt mrzí, ale nemůžu si pomoct! Na Tomíka budu platit, neboj."
Hrajeme si na kinga: "A za rok pojedeme do Peru. Na Seychellách i na Guadeloupe už jsme byli, na Mallorku jezdí samé socky, to pro nás není..." Neofilie, kam se podíváš (a neříkejte, že se tím vymetáním turistických destinací ve skutečnosti vzděláváte).
Etolog Konrad Lorenz definoval moderního člověka jako neotenického tvora. Tedy tvora, který si v dospělosti zachoval mláděcí chování a vlastně i vzhled. Něco jako pes Kavalír King Charles, který místo aby měl pořádné vlčí čelisti, jenom leží na gauči a roztomile si hraje. Textař Michal Horáček na Neckářově albu Atlantida 99 pokládá otázku "Jak dlouho ještě budem zrát?" Inu, dlouho, dlouho. Zatím nemáme pod kontrolou svoji neofilii a ani se ji nechystáme zkrotit. V žádném případě nejsem proti novinkám (taky i kdybych byl, tak koho by to zajímalo, že?), ani nehlásám dobrovolné utahování opasků a skromnost. Jenom bych nerad, aby se z našeho slovníku zcela vytratila dvě polozapomenutá slova - sebeovládání a střídmost.