Paleta názorů a ptákovin

Začněme nudně, totiž obecnou biologií. Už v prváku do žactva hustím, že jedním z klíčových znaků živé hmoty je časová a prostorová ohraničenost. Kořínky mých vlasů jsou živé, vlasy už ne. Jsem živý, mé oblečení ne, mé implantáty očních čoček taky ne. Nijak se neprolínám do svého neživého okolí, mám své jasně rozeznatelné hranice. Neživý atom uhlíku v mé buňce vznikl nedlouho po velkém třesku a bude existovat do konce vesmíru. Uspořádání molekul v mé živé jaterní buňce vzniklo relativně nedávno a za nepříliš dlouho také zanikne.

Hranicí každé živé buňky je polopropustná membrána, která dovnitř vpouští to, co buňka potřebuje, zprostředkovává signály dovnitř i ven, a vypouští látky, kterých se buňka chce zbavit. Selektivně. Navíc je membrána individuálně stavěná - jinak vypadá u lidské jaterní buňky, jinak u lidské pokožkové buňky a jinak u pokožkové buňky třeba myši. Membrána funguje i jako nezaměnitelný občanský průkaz každé živé buňky.

Membrána je hranice, která odděluje individuální uspořádání molekul v živé buňce od neživého okolí nebo od ostatních živých buněk. Hranice, která rozlišuje vlastní od cizího. Uspořádanost od chaosu nebo od odlišného uspořádání. Hranice, která propouští užitečné a chrání před škodlivým. Vrchol rafinovanosti virů spočívá v tom, že celníky na hranici buňky přesvědčí: "Hele, kluci, já přece taky patřím dovnitř!"

Buňky spolu neustále komunikují. "Čau, ty vlevo, jseš taky jaterní buňka?" "Jasně" "A ty vedle taky?" "Jo, co jiného." "Hele mám málo glukózy, nedáš mi? Na revanš." "Ale jo, posílám." "Chci se zbavit oxidu uhličitého a nedosáhnu na krevní kapiláru. Pomůžete mi?" "Jo, posílej, my to nakonec do krve předáme!"

Fantastické je, že úplně všechny buňky v lidském těle mají přesně ty samé geny. Nervová buňka má i geny, podle kterých se dělá buňka jaterní, jenom je prostě nechává vypnuté.

Spolu s kolegou Martinem Lutherem Kingem prohlašuji: "I have a dream. Mám sen." Co kdyby se státy Evropské unie zkusily chovat jako buňky? Každý stát už teď má své hranice, ale jejich polopropustnost určuje někdo jiný, než konkrétní buňka-stát. Co kdyby hranice začaly chránit unikátní uspořádání uvnitř každého státu? Stát by měl všechny zákony-geny totožné jako ostatní státy-buňky, ale některé z nich by z vlastního rozhodnutí ponechával neaktivní, aby udržel svou jedinečnou existenci, aby se neměnil v nějaký jiný stát. Stát by se na hranici neměl nechat oblbnout viry, které chtějí dovnitř. Měl by dovnitř pouštět jenom to, co potřebuje, a měl by mít možnost zbavovat se nepotřebného. Bez kvót, jen po dohodě se sousedy. Na revanš.

Politici rádi mluví o organické jednotě Unie. Ale skutečná organická jednota by měla vypadat spíše jako kooperace tělních buněk - spontánní, na úrovni těch buněk. Představa, že by mozek dirigoval jednotlivé ledvinové nebo jaterní buňky, co mají v danou chvíli dělat, je směšná. Kdyby mozek chtěl jednotlivými direktivami regulovat činnost všech kosterních svalů včetně těch mrňavých podél páteře, neudělali bychom ani krok, nejspíše bychom zatuhli nebo upadli. Lidský mozek naštěstí má tolik rozumu, že "ví", že orgány potřebují ke správnému fungování samostatnost bez direktiv a regulaci automatickou na místní úrovni.

I have a dream. Sním o tom, že se jednou probudím do společnosti a doby, kde budou opět existovat jasné hranice: toto je zločin, toto ne. Toto je umění, toto ne. Toto je slušné, toto už ne. Tohle je můj výdělek, můj majetek, a mohu s tím libovolně disponovat, na víc nemám nárok.

Svět je leckde ještě v pořádku. Nehrozí, že by si Karel Gott při nahrávání řekl: "Tady zazpívám béčko nebo něco podobného." Hranice čistého tónu je matematicky průzračná a nezpochybnitelná. Když mužstvo vyhraje 3:1, je hranice mezi vítězem a poraženým jasně daná. Řidič to ubrzdí nebo neubrzdí, nic mezi tím.

Větší část světa se mění. "Tady sem někam na ten displej ťukněte asi tak tímhle způsobem a aplikace se spustí" - tím to nejspíše začalo. A dál? "To nebyl podvod, to byl jen nevydařený podnikatelský záměr. Navíc co byste chtěli od eseróčka? Aby splatilo dluhy? Ale no tak..." Zákony jsou neustále spletitější a ohebnější, takže nejjednodušší způsob, jak vymezit hranici mezi zločinem a nevinou je hodit si korunou. Uměním je bílá prázdná místnost se spoustou černých čárek na zdi (Paříž, Galerie moderního umění). Hranice mezi mužem a ženou je rozvolněná. Conchita Wurst tehdy zaslouženě vyhrála, protože zpívala nejlépe ze všech (?). Zygmunt Bauman píše o tekuté době. Nalijte do vody červený sirup a za chvíli zkuste určit přesné hranice mezi nimi. Neproveditelné. A podobně podle Baumana mizejí i hranice mezi důležitými společenskými kategoriemi.

Představuji si buňku, která bude trochu jaterní a trochu nervová. Ukládání zásobních látek bude komplikovat její nervovou činnost, tvar ideální pro přenos nervových vzruchů bude zcela nevhodný pro neustálou výměnu látek se sousedními jaterními buňkami. Paskvil. Představuji si jaterní buňku bez komunikace s okolím, která si sama vybere, kdy se namnoží. Takové buňky existují, říká se jim nádorové, množí se bez hranic.

Říct si: "Je taková doba" a přizpůsobit se? No pardon, ale to první si říci musíme, to druhé opravdu ne! Je na každém, kudy a které hranice sám pro sebe vymezí.

Hranice. To vůbec není špatný vynález. Dají se třeba posouvat hranice lidského poznání. Má někdo zájem? Aha, nikdo se nehrne, no jo. Tak to lidské poznání holt necháme jak je nebo ho trošku zmenšíme, vždyť vo co gou?